A je to tu. Závod, na který jsme celé léto čekali. Borůvková regata. A ta dostála svého jména hned po ránu, kdy si závodníci mohli pochutnat na výborných borůvkových koláčích. A pak hurá podat přihlášku, nastrojit lodě, poslechnout si rozhodčí na nástupu, obléct se a vyplout… Kéž by. Bohužel tím nástupem to skončilo. Lipenská přehrada se rozhodla hrát si na zrcadlo a široko daleko se nepohnul ani lísteček.
A tak přišlo poledne. A s ním i čas oběda. Skvělého oběda. V podobě lívanců nebo borůvkových knedlíků politých dalšími borůvkami a máslem, zasypané tvarohem a ještě cukrem na závěr. Jen ta fronta se zdála nekonečná. A jen co si ji vystáli i poslední jedinci, šlo ápečko dolů. V tu chvíli pár jedlíků pobavil hlavní rozhodčí, který si zrovna sedal k obědu a kolemjdoucí se mu smál, že zrovna stáhl odklad a jde teprve jíst. Na to konto přišla odpověď: „Proč myslíš, že jsem to udělal. Viděls, jaká tam byla fronta?“
Kolem Králičího ostrůvku se to zaplnilo loděmi. Jen samotní optíci by v počtu padesáti sedmi lodí udělali slušný chumel. A ti měli na vodě samozřejmě společnost – fevy, cadety a nás. O to víc komicky musel vypadat náš start. Startovali jsme jako první. A tak si to prvních pět minut závodu pomalu šinuly na první bojku čtyři lodě. Pátá kdesi v nedohlednu. Vítr pomalu slábnul, dostoupali jsme na jedničku a otočili ji levobokem. To jsme ale ještě netušili, jaké nás čeká překvapení. Peň doprava. Tahat spinakr. Hlavně být co nejrychlejší. Nejrychlejší byla ale ta loď, která si jako první všimla, že vítr fouká přesně z opačné strany než by měl a peň napravo rozhodně nemá co dělat. Přehodit plachty. Peň doleva. Nafouknout spinkr. A jedem. Na dvojku jsme ale dojet nestačili, protože rozhodčí vytáhnul přerušení.
A tak jsme čekali, až se vítr trochu umoudří a dá nám možnost odstartovat podruhé první rozjížďku. A s dalším startem přišlo i další překvapení. Aby nám na dlouhé startovní čáře nebylo smutno, přidali se k nám cadeti. Zanedlouho po startu jsme se rozdělili a tak se jedna lodní třída nemotala druhé. Alespoň při stoupačce ne. To jsme ovšem netušili, že nás čeká překvapení číslo tři. Zatímco my jsme měli trasu 1-2-3-4, tak cadeti měli 1-2-4 a na čtyřku dojížděli spolu s fevama, které startovaly po nich. A tak jsme se tam všichni hezky sešli. My v plném počtu na bočáka, ostatní na zaďáka. Pro nezávislého pozorovatele to musela být podívaná, která rozhodně stála to. Nikdo na to ale určirě nijak nedoplatil, protože rozjížďku po prvním kole opět zrušili.
Sobotní závodění jsme zakončili výletem směrem k Výtoni. Dřív než jsme se vzpamatovali, tak jsme se začali zase vracet na jachťák kvůli blížící se bouřce.
Nevydařené závodění vykompenzovala vynikající večeře a bobová dráha.
V neděli jsme se probudili do mlhy, po které následoval krásný slunečný den. Bohužel opět bez větru. A tak po dopoledním čekání následovalo vyhlášení s losováním cen. Míša si s Terkou udržela reputaci a získala první místo, aniž by se cokoliv odjelo. My získaly krásné druhé místo. Na třetím místě skončily holky y Lanškrouna. Všechny jsme tak odjížděly ze závodů s moc hezkými památečními hrníčky.
