Autor: Hanka Trusíková
Přesně ve čtyři hodiny ráno, kdy vycházím z domu, přijíždí kapitán Roman. Vzápětí z rozjezdového autobusu přicházejí obtěžkáni zavazadly i kapitán Ondra s Kájou. Naložíme tašky, spacáky a batohy, a vyrážíme na 650km dlouhou cestu do Slovinska.
Postupně se střídáme za volantem a na místo určení doráží kapitán Ondra, který si nemůže odpustit efektní entree. Už na dálnici auto hlásí dojezd 40km, ale on furiantsky míjí dvě benzínové stanice („Jejda, tady už sjet taky nestihnu!“), abychom do Portorože přijeli s orosenými čely, protože nám vypnul klimatizaci a zakázal otevřít okénka. Tím bychom totiž narušili kontinuitu obtékání vozidla vzduchem :o) „Nezastavuj, NE, teď se budu muset ZNOVU rozjíždět,“ kvílí před kruhovým objezdem nad Portoroží.
Jediný klidný je kapitán Roman, protože věří, že nádrž i hlásič dojezdu musí počítat s rozumnou rezervou. Vzhledem k tomu, že jsme v Portoroži natankovali přes 50 litrů nafty a že výrobce deklaruje objem palivové nádrže na 55l (ovšem s tím, že možná odchylka je až 17 litrů, snad do plusu), mohli jsme si ta okénka klidně otevřít :o)
Závodní komise prý vyhlásila, že proměřování lodí a plachet se koná do 12 hodin. My k hangáru, v němž probíhá, s vozíkem naloženým loděmi dorážíme za 4 minuty dvanáct. Ještěže jsme na jihu! V hodinové přestávce, kterou závodní komise stráví na obědě, v klidu lodě sundáme z vozíku, vybalíme z perseniků a zbavíme všech provázků a dalších propriet, s nimiž nelze loď převážit.
Všechno se zdá v pořádku, dokud měřiči nezjistí, že – hrůza – máme v lodi vodu (no jak by ne, když polovinu cesty pršelo) a že i po vylití je Orca nějaká těžká. Má 91kg, a to je prý mnoho. Nakonec nám pánové uvěří, že jsme toho nedocílili nepovolenou zátěží, a propouští ji do závodu.
Vzápětí ovšem dochází k dalšímu zádrhelu, když slovinská závodnice Zubatka, která zde proměřuje plachty, prská, že není možné, abychom měli druhý ze spinakrů s jiným číslem než tím na hlavní plachtě. Trvá na tom, že číslo, které má na hlavní plachtě loď kapitána Ondry a Káji, budeme muset přeškrtnout, čemuž se mi nechce věřit. Přeškrtat lihovou fixou téměř nový spinakr?? Rozhodčí Andrew, na kterého nepokrytě dělám zoufalé oči, nakonec souhlasí s tím, že jej škrtat nemusíme, pokud jej použijeme jen v případě nouze či poškození spinakru prvého.
Vzápětí stejnou procedurou procházejí Ondra s Kájou, kteří mají pro změnu první ze spinakrů popsaný číslem naší lodi. Lihovou fixu jim neodpustí ani Andrew a shánějí ji po všech čertech, vlastně po v sobotním odpoledni zavřených obchodech.
Poté, co jsou naše lodi i plachty orazítkovány a olepeny proměřovacími nálepkami, se odjíždíme ubytovat. Jen co si zabere postel, upadá kapitán Roman v pět hodin odpoledne do spacího kómatu. My ostatní začínáme připravovat večeři, přičemž během prvních deseti minut, kdy sedíme v kuchyni, se nás pokusí zaživa sežrat několik krvežíznivých a obzvláště vytrvalých komárů. Navrhuji mého kormidelníka probudit k večeři, ale protože se nám to nepodaří, necháváme ho být.
S nohama položenýma na zábradlí terasy si jako zákusek dáváme hroznové víno, které nám šlechetně dovoluje z pergoly česat paní domácí. Koukám na pomalu se v pozdně letním soumraku rozsvěcující portorožský záliv a teprve teď mi dochází, že jsem vlastně na dovolené :o)
Probouzíme se do krásného letního rána. Na snídani si připravujeme výživná míchaná vejce na cibulce, do nichž přihazujeme i maso, které včera kapitán Roman nepovečeřel. Na devátou máme být v marině, ale na lenošnou snídani na terase nám zbývá dost času.
V restauraci Laguna, kde je zázemí rozhodčích, sepisujeme žádost o povolení použití spinakru s jiným číslem. Při skippers meetingu, na který se dostavujeme všichni v 11 hodin, si na zdejší vývěsce můžeme přečíst, že použití spinakru je povoleno. Ovšem i přesto, že jsme se v žádosti výslovně odkázali na Andrewa, číslo na něm dle červeně připsaného komentáře musí být přeškrtnuto, aby rozhodčí náhodou nespletlo. Rezignovaně se ptáme Káji s Ondrou, kde mají tu modrou lihovou fixu.
Dozvídáme se, že oproti mistrovství Evropy, které zde proběhlo minulý týden, jsou pro závodníky (ve dvojnásobném počtu) připraveny celé dvě svážny, po nichž lze lodě dopravit do vody. S údivem zjišťujeme, že jsme si docela náhodou přistavili Orcu k té správné, levé. Představuje se nám rozhodcovský tým, z nějž výrazně ční zejména rozhodčí Šedovlas, Plešoun a zasloužilý meteorolog, Chorvat Tonko. Vedle nich pak ještě Ondrova favoritka Katarina, jejíž široký úsměv jistě nedal spát nejednomu závodníkovi :o) Tonko vypadá, že permanentně popíjí rakiji, jeho předpovědi jsou stručné a dost vtipné, ale přesné.
Po oficiálním zahájení míříme k lodím. První start má být ve 12 hodin, akorát se stíhám převléci do neoprenu a neoprenovým bot, a opásat se hrazďákem a záchrannou vestou. Na ruce si nasazuji fešácké nové rukavice, v nichž jistě budou mé dlaně jako v bavlnce. Připínám si profesionální hodinky, na nichž předchozí čtyři jsem se učila časovat start, a už jsme obklopeni loděmi dalších závodníků, kteří se tlačí na svážnu.
Vyjíždíme z mariny do vod zálivu a Kormidelník přiznává, že teprve teď pociťuje tu závodnickou radost, o níž kapitán Ondra básní již od včerejška. Víme, že to před ním za žádnou cenu nesmíme přiznat nahlas :o)
Přestože v marině se málem nepohnul ani lísteček, v zálivu pěkně fouká a moře kolem nás se zdatně vlní. Zalituji, že jsem si nevzala bundu a nechala se vyhecovat Ondrovými řečmi o tom, že bych si měla vzít sucháč (suchý oblek, pod nějž se lze normálně obléci a ani při pádu do vody do něj nenateče), když je takové vedro. Tričko s krátkým rukávem je mokré raz dva a větřík, který tu fouká, není žádný teplý pasát.
Rozhodčí na začátku startovací procedury vyvěšují vlajku „O“ (pumpování spinkarem dovoleno), která ovšem v našem případě znamená spíše „O život“. V první rozjížďce si živě vybavuji mé první svezení na moři. Přestože již nemám takový strach jako tehdy, zdá se mi, že si to svištíme vyznačenou tratí ukrutnou rychlostí. Nejsme sice tak rychlí, abychom se dostávali do opravdu hromadných skrumáží na bójkách, na boční vítr však mám otěže spinakru co držet i v bezvadných rukavicích. 66. místo ze 79. startujících lodí není na první rozjížďku, před níž jsme navíc letos příliš nepotrénovali, špatné. Několik chybiček se nám tam přece jen vloudilo :o)
Obávám se, že druhou takovou rozjížďku nemohu přežít. Naštěstí je mi Poseidon milostiv, vítr se trochu utišuje, a tak si druhou rozjížďku můžeme opravdu užít. Snažím se vyvažovat, co to jde a vést spinakr s co nejmenšími rychlostními ztrátami. Držíme se davu a zjišťujeme, že soutěžní posádka dvou slovinských (čti sloninských) blondýn má nejen růžovou hlavní plachtu, ale taky dost nesympatické závodní manýry. Na bójkách ječí jako by je na nože brali a vůbec se chovají, jako by jim to tu snad patřilo.
Nad očekávání se ani nemotám do otěží, a s 54. místem v cíli jsem v zásadě spokojena. Ovšem ještě víc jsem spokojena s tím, že mi Kormidelník mezi rozjížďkami přenechal svou bundu, v níž sice vypadám o pár čísel rozložitější, avšak již nemusím zatínat pěsti, aby se mi netřásly celé ruce :o)
Při příjezdu na břeh poznáváme, že dvě svážny jsou pro osmdesát lodí skutečně málo. Chytám se kůlů u nichž kotví po stranách kajutovky a snažíme se skasat hlavní plachtu. Nakonec se probojujeme na bok svážny, zdá se však, že se mi nepodaří vystoupit z lodi. Zchladí mě až proud tryskající z hadice se sladkou vodou, kterou sprchujeme prosolené lodě i své svršky.
Útěchou mi ovšem je, že na závodníky u hangáru čekají hrnce plné horkých těstovin a pípy, z nichž do kelímků prýští točené pivo Laško. A život chutná lépe :o) Po prvním dni jsme 62., a před tím, než upadneme do postelí, jsme tak maximálně ochotní si s neúnavnou Domčou zahrát dětský Carcasson a dvě partičky karetní hry Uno. Kdybych nebyla tak dospělá holka, šla bych klidně spát dříve než to pětileté torpédo. Nakonec to bylo jen tak tak :o)
Na snídani si dáváme vejce na měkko podle kapitána Ondry alias pana Pohlreicha. Kája vymýšlí sofistikovanou metodu, při níž z piv, která rychle zchladí v mrazáku, vytvoří chladící médium do ledničky, která nám zrovna moc neledničkuje.
V první rozjížďce se nám podaří parádně odstartovat, a dokonce ještě na halzovací bójce se držíme hlavního závodního pelotonu. Ovšem při souboji se spinakrem se opět ukazuje, že mám ještě co potrénovat – předjíždí nás dobrá polovina závodního pole, která byla dosud za námi. Sedmdesáté místo při dojezdu tak není příliš překvapivým výsledkem.
Mezi rozjížďkami se rozhodnu otestovat vychytávku nového neoprenu – rozepínání na zip mezi nohama. Stud stranou, je jasné, že tu nikoho v okruhu sto námořních mil můj polonahý zadek nezajímá, a já bych nerada dopadla jako Tycho de Brahe. Visím z lodi ve zcela nedůstojné pozici, ale výsledek popravdě vynaložené namáze odpovídá pramálo.
Ve druhé rozjížďce se nám daří daleko lépe a radostněji, já pumpuji na zadní vítr spinakrem jako vzteklá a pouze když slyším motor člunu závodní komise, tvářím se hrozně nenápadně. Konečně jednou taky na něčem vyděláme, zde konkrétně na pravém křídle. 55. místo se nakonec stává naším nejlepším dojezdem v šampionátu, což ale ještě nevíme :o) Musíme se smát, když na jedné bójce žádá Kormidelník postarší Irku o místo slovy „Could you kindly…“ a ona ve stejném duchu odpovídá „Yes, of course,“ a my jejich loď vzápětí se zdvořilým „Thank you very much…“ předjíždíme. To je něco jiného, než uječené růžovky.
Po příjezdu na pevninu se jdu odsolit a zkulturnit do zdejších luxusních sprch a po návratu zjišťuji, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Pasta došla! Urvu alespoň pivo, ale i to je jedním z posledních. Postavím si ho vedle lodi, abych si jej vzápětí sama skopla a vylila během balení Orcy do perseniku. Ach jo! Navíc nám Kája při balení prozradí, na jakou strašnou věc si právě vzpomněl – ty piva ráno v mrazáku zapomněl! Hrůznou informací ještě korunuje barbarským dovětkem „Ale no tak co, vždyť je tojenom pivo.“ Alkoholicky gramotné části našich posádek – já s kapitánem Ondrou – nejsou schopny slov. U mně se stav němoty nelepší ani když klukům při pomoci s balením zahodím (a už nenajdu) závlačku od výtahu na kosatku. Jsem vážně unavená.
Řeč se mi ovšem obratem vrátí, když se nás kapitán Ondra ptá, jestli jsme viděli ty obrovské medúzy, co tu po zálivu plavou. Popírám to, ale Kormidelník přikyvuje. „Jsou fakt hnusný, hnědý a takový obrovský,“ přibližuje mi je kapitán Ondra, „chapadla mají tak metr dlouhý…“ Otáčím se na Kormidelníka. „Tys je viděl? A to jsi mě nechal strčit zadek do vody?? To se mi snad jenom zdá!!!“
Po cestě do apartmánu se zastavujeme v pekárně, kde propadáme se zraky zamlženými hladem pocitu, že bychom ji vyjedli kompletně celou. Nakonec se spokojujeme s plněnými horkými burky a obřími krémovými zákusky. Kája, který si je vědom svého selhání, chystá svému kormidelníkovi do sprchy jedno z pouze nachlazených piv, které se mu už do mrazáku nevešlo.
Do postele opět upadám uzemněna dvěma pivy a partičkou dětského Carcassonu prakticky polomrtvá. Tomu prý se říká aktivní dovolená :o)
V noci dle předpovědi přichází bora. Za zavřenými okenicemi sviští vítr a bubnují kapky deště. V teplém důlku proloželé matrace, která ve mně vždy po zalehnutí budí dojem, že už mne nevyplivne zpět na tento svět, je mi bezvadně. Myšlenky na dnešní rozjížďky si nepřipouštím.
Po cestě do mariny se vítr nad pevninou utišuje, ale na obzoru je vidět, že v zálivu se divoce „velrybí“ hřbety vln. Tonko situaci zhodnotí suše. „Na moři fouká 25 uzlů, v nárazech 36. Komu to připadá jako prima jachtařské počasí, ať klidně vyjede. Ti ostatní si počkají, až stáhneme vlajku AP.“ Strojíme Orcu do béčkových plachet včetně spinakru, který včera Kormidelník dle pokynu závodní komise znesvětil lihovou fixou, při kteréžto příležitosti vylepšil ubrus v kuchyni paní domácí prokreslenou modrou čárou a motivem číslice 7.
Čekání na terase restaurace Laguna si s kapitánem Ondrou (v rámci prevence mořské nemoci, pochopitelně) zpříjemňujeme panáčkem domácího rumu, který nám paní na baru vytahuje s potutelným úsměvem až z druhé řady v policích vyrovnaných lahví. K ochutnávce škampové polévky, kterou si dává k svačině Kormidelník, je to výborně ladící drink :o)
Po stažení vlajky AP před druhou hodinou odpolední se šikujeme u svážen a vyrážíme do dalšího souboje o reprezentativní dojezdová místa. Cíl se nám to zdá v první rozjížďce celkem dosažitelný až do chvíle, kdy nás na halzovací bójcerůžovky zcela nesportovně – byť byly dle závodních pravidel v právu – vyvezou i s vytaženým spinakrem, který se právě snažím sbalit. Samy jedou bez spinakru, ale ječí jako na lesy a neuhnou ani o námořní píď, přestože jim Kormidelník důrazně vysvětluje že „We are jibbing!“. V důsledku neočekávaného manévru se mi otěže spinakru obtočí okolo ráhna, z něhož jej nemohu za bohu urvat, a brání mi v jeho sbalení. Nadáváme jako špačci, já visím na ráhnu a napínám své chabé svaly, co zmůžu. Doufám, že mi otěže nepřicvaknou k ráhnu prsty.
Jen co nás předjedou tři čtvrtiny závodního pole, podaří se mi konečně otěže uvolnit, balím spinakr a vyrážíme dál. Děláme, co umíme, ale lepší než 67. místo z toho už nevykouzlíme. Mezi rozjížďkami nám Kapitán Ondra ukazuje jednu z po zálivu kolujících medúz. Může mít klidně 60cm v průměru, má hnědě obkroužený kloubouk i „vnitřnosti“… je to prostě krasavice. Když si představím, že ona a jí podobné tam byly i včerejšího dne, málem propadnu hysterii dodatečně :o)
Ve druhé z rozjížděk se nám daří lépe, také vítr o něco polevuje, a já alespoň pumpuji spinakrem, co mi ruce stačí. Přírodní posilovna na čerstvém vzduchu nás nakonec do cíle po vlnách přikulí na 62. místě. Jedna z gentlemanských posádek mě při sprchování lodí sejme svým ráhnem, zatímco držím to naše, abych podobný útok nezpůsobila někomu jinému. Zajiskří se mi před očima, protože to vůbec nečekám, a ti holomci jen pokrčí rameny, nedočkám se ani pitomého „Sorry.“ Přestože jsem po včerejším fiasku připravená se na těstoviny vrhnout jen, co kuchaři sejmou pokličky z hrnců, neuspěji. Čeká nás totiž slavnostní večeře, a tak se pasta nekoná. Šťastná (a hladová to) žena!
Kupodivu ovšem do večeře neumřeme, a armáda číšníků nás vybraně zasytí po sobě následujícími chobotnicemi s rukolou, gnocchi v houbové omáčce, rybou se salátou a citronem a pudinkem s přelivem ze zahradního ovoce. Ještě před započetím hodů si dáváme na baru dvadomače rumy, a nepohrdneme ani vínem na stolech. Máme polovinu závodu za sebou a zítra je Lay day, kdy můžeme spát, do kolika se nám jen bude chtít.
Po jídle se nám zdá, že bych ještě klidně i trošku večírkovali, a tak se usídlujeme v manželské posteli Kapitána Ondry a Káji. Pod dojemným obrázkem dvou svatých, kteří jim visí nad hlavami, kujeme pikle do dalších závodních rozjížděk. Dnes se mi zřejmě bude spát obzvláště dobře :o)
Něco po půlnoci se k nám nikým nečekáno a nezváno připlíží kočičí prokletí. Mrňavý zrzavo-bílý mňoukající terorista kvílí na terase, téměř celou noc, a jak zjišťuji ráno, přiléhá i do postelí nic netušících sportovců. Náš budoár jeho návštěvě uniká jen díky tomu, že máme zavřeny oboje dveře, Kája se však v noci budí se záškodníkem v loži. Po návratu z terasy, na kterou drzouna vyhazuje, na něj zaútočí poloprobuzený a dezorientovaný kapitán Ondra. Po dalším nahánění zvířete, které se mezitím vrátilo a schovalo pod postelí, vystresuje Káju přesvědčivým tvrzení, že je to určitě kočka, která si v tom pokoji schovala koťata.
Jak se na denním světle ale nakonec ukazuje, neodbytný návštěvník je kocourek, a roztomilý se nám zdá právě do chvíle, než zjistíme, že nás není absolutně ochoten opustit. Vyšťouchávání židlí považuje za hru, stejně jako vymetání smetákem. Šířím totiž teorii o tom, že jde o podezřele přítulného tvora, což může značit jediné – má vzteklinu – a odmítám se jej dotknout. Kapitán Ondra sice po konzultaci se strýčkem Googlem takový komplot přírody vylučuje („Vážně, podívejte se, tady píšou, že nakažené zvíře má každou zorničku jinou, a to on nemá!“), otázka „Kam s ním?“ je ovšem stále na pořadu dne.
Nakonec kočičího démona vyšťoucháme alespoň pryč z terasy, a vydáme se pomalu do mariny. Potřebujeme si pořádně přivázat vzpěru stěžně, jejíž ocelové lanko nám při včerejší druhé rozjížďce dalo vale, a když už jsme u tohovyšívání, vyměňujeme i již opotřebovanou gumu vypínající hrazdová lanka, a gumu vracející spinakr.
Smůla, že zrovna v dnešní válecí den není počasí na koupání. Na oběd naštěstí nemůže být nikdy dost zima, a tak se vydáváme na promenádu s jasným plánem: dnes si dáme pořádně do nosu. Činím tak s největším potěšením za přispění výborné rajčatové polévky a misky lasagní, které ke svému vlastnímu překvapení sním úplně celé.
Odměnou za tento hrdinský kousek je mi malý mamut, který se mi usídlil v břiše a já mám pocit, že mi svým klem laškovně šťouchajícím o žaludeční stěnu říká, že by chtěl zase ven. Nedávám se, posílám mu zbytek točeného piva Laško a vydáváme se podívat do zdejší prodejny jachtařských potřeb, kde prý mají závodníci zajímavé slevy. Slevy by byly, ovšem zajímavého zboží není zase tolik. Kapitán Ondra si ovšem zakupuje nové fešácké rukavice Harken, v nichž hodlá v druhé polovině závodu podat epesní výkony.
Když se vyfuníme zpět na náš kopec, shodneme se, že už bychom zvládli i nějakou tu večeři. A co k ní u moře jiného než rybu? Kapitán Ondra nám slibuje lukulské hody, a tak se vydáváme do obchodu, kde mimo jiné zakoupíme balík ryb a dýňový olej. Až při rozbalení sáčku zjišťujeme, že jsme si takhle u mořezakoupili pstruhy :o) Nic to ovšem nemění na faktu, že je kapitán Ondra připraví skutečně výborné, a že dýňový olej chutná v salátu nečekaně dobře. Domča nám k přípravě jídla pouští kvalitní český snímek Ať žijí duchové! Vzpomínám na doby, kdy nadcházející pasáže z filmu doslovně citovával můj bratr, to mu byla asi pět nebo sedm let, a najednou si připadám nějaká …. starší :o)
Po dalším takřka nemravném přejezení dne už se zmůžeme leda na to, abychom se po krátkém posezení odkulili do postelí. Zkrátka Lay day jako vymalovaný :o)
Ráno si za zavřenými okenicemi chystáme snídani, ale zamňoukání ze dveří kuchyně nás přesvědčí, že kočičí démon se nevypařil. Naopak, vynořil se z dívčího budoáru, kde mi – holomek má štěstí, že jsem to zjistila ažex post – okousal nabíjecí kabel k telefonu. Vyhazujeme jej již zcela bez nejmenšího pokusu o zastření našeho nepřátelství přes zábradlí terasy.
Na skippers meetingu, kde nás rozhodčí Šedovlas již tradičně přivítá slovy „Thank you for coming!“ se zřejmě pod dojmem širokého Catharinina úsměvu hlásíme na odpolední go-games. Bude to prý veliká legrace a čekají na nás bezvadné ceny. Pan barman se nás již s úsměvem ptá, zda si dáme domácí rum :o) Čekáme na brízu, která má přijít, a také přichází až kolem jedné hodiny odpolední.
V rozjížďkách si do cíle přijedeme nejprve pro 66. místo, podruhé se vytáhneme a v cílovém finiši vypracujeme místo 62. Jedu opět v suchém obleku – někteří irští a angličtí závodníci si už oblékli i neopreny, někteří zatím jen trička. Ale co, suchý zadeček a nožičky v teple jsou jedna z největších deviz mých investicí do jachtingu, a vůbec se za to nestydím :o)
Že jsem fifinka poznává i kuchař, který po dojížďce na břeh stojí u pípy s pivem. Laškovně na mě blýská slunečními brýlemi a tvrdí, že si mám přinést ID, jinak mi nenalije. Vypadám prý příliš mladě. Mému životnímu jubileu, které se blíží mílovými kroky, to sice lichotí, oblbnout se ovšem nenechám, a z kuchaře vyrazím piva rovnou dvě. „To víte, já potřebuji ještě pro svého kormidelníka, on je na mě hrozně přísný…“
Nějak rychle se setmělo, a přichází čas nago-games, do kterých se nám už vlastně vůbec moc nechce. Nespočívají kupodivu v go-go tanečcích, ale v převážení jednoho člena týmu na vozíku od lodi na rychlost a dále pak ve vědomostním testu. Kapitán Ondra s Kájou mě naloží a sprintují se mnou takřka nadzvukovou rychlostí k cílové čáře. Doufám, že za ní stihnout zabrzdit, ale věřím jim :o) Odpověďmi na otázky o množství slovinských ostrovů (1 – Bled), o tom, zda je pravda, že ve kterémsi slovinském městě napsali nejrychleji knihu za 12 hodin v počtu 12 písařů (ano) a … už nevím o čem, prokličkujeme bez ztráty kytičky. Nakonec nás porazí tým slovinských závodníků, ale to nás vzhledem ke skutečnosti, že jsou domácí a že mají v týmu Zubatku, nemůže překvapit :o)
Za umístění na stříbrných stupních vítězů vyfasujeme rádio značky Phillips, a tři balení barevných sluchátek. Je jasné, že mně budou nejlépe slušet ta růžová :o) Rozjařeni úspěchem se těšíme na večírek, který na jeho oslavu uspořádáme. A to až do chvíle, kdy si uvědomíme, že už v apartmánu nemáme žádný alkohol mimo páru přemražených a několika nevychlazených plechovek piva značky Pivo.
Zřejmě to byl sám osud, který již uzavřel i vstupní dveře do všech obchodů, kde bychom mohli tento nedostatek napravit. Ale krvavé slzy jsme kvůli tomu neronili a zmužile jsme večírkovali i bez alkoholu :o)
Ráno kapitán Ondra připravuje z darů naší ledničky tzv. snídani šampiónů. Vařené brambory smíchané na pánvi s cibulkou, vejcem a kousky sýra nám šmakují převelice. Meteorolog Tonko nás na skippers meetingu příliš nepotěší, neboť potvrzuje dlouhodobou předpověď. S větrem to dnes bude slabé, ale na vodu si to zamíříme na jednu hodinu, ono se něco stane.
Smaženi ve vlastní šťávě se na vlnách zálivu houpeme přes dvě hodiny, pokusím se o dva starty, ale není z toho nakonec nic. Startovní loď velí k návratu na pevninu, a tak Kormidelník využívá příležitosti, protože u svážen bude zase zácpa. Začíná mě cepovat na houpaných obratech re – jeden, druhý, třetí, čtvrtý… funín, ale dech nepopadám ani natolik, aby zvládla protestovat. Škoda jen, že jsme si to takhle pěkně nacvičili na závěr šampionátu :o)
Naposledy sprchujeme lodi a balíme je k zítřejšímu transportu. Jedla bych až bych brečela, ale než se do něj dostaneme, zavře i kiosek hned vedle mariny. Za chvíli je slavnostní vyhlášení výsledků, a ačkoliv tušíme, že na stupně vítězů si nestoupneme, nesmíme u něj chybět. Naštěstí tam můj starý dobrý známý kuchař točí pivo, a tak hlady nakonec neumřeme.
Obhlížíme si poháry pro vítěze a ujišťujeme se, že stejně nejsou moc pěkné. Hlavně bychom dost neradi vyhráli obřího ze dřeva vyřezaného slona. A už jsou tu Holohlav, Šedovlas, Tonko i Catharina… a začínají se vyhlašovat výsledky. Pro trofeje si závodníci přicházejí po modrém koberci, ať už jde o cenu pro nejstarší posádku (ano, i tihle stařečci jezdí na lodi rychleji než my), pro posádku s nejoriginálnějším názvem lodě (něco ve smyslu Pojď na mě z boku :o)), pro posádku, která sem najela nejvíce kilometrů… až po „skutečné“ vítěze. Kupodivu jsou to všechno posádky jezdící pod hlavičkou GBR. Ty kdybychom vyloučili, hnedle prý bychom byli čtyřicátí, namísto celkového 65. místa :o)
Na závěr mají možnost se jít na stupně pomazaných vyfotit i ostatní závodníci. K tomu přistupuji s efektním zaškobrtnutím o poslední schod. Oběma pivy zliju polovinu koberce, nepustím však ani jedno :o)
K večeři si ve městě dáváme obří hamburgery, a pak už se s kapitánem Ondrou vydávám do Rok baru, kde má proběhnout závěrečný večírek. Češi si tu nechávají nalévat pivo do vinných karaf, protože normální půllitry tu nevedou. Dáváme si Metaxu s tonikem a čekáme, až se zábava rozproudí. To se nějak ne a ne stát, zato nám se začínají klížit oči. Rozhodneme se to překonat ještě jednou Metaxou, ale protože barmanovi došel tonik, nechává ji kapitán Ondra zalít colou.
Je to tak děsivý drink, že jej na baru nenápadně přenechávám Kláře (Ondro, promiň!:o)). Chvilku se ještě bavíme s Tonkem, ale je na čase si přiznat, že nejvíce se těšíme do svých postelí. No co už, jistě to není náš poslední večírek – ostatně jeden další jsme si s brněnskými domluvili hned na další pátek :o)
Nočním městečkem prokličkujeme zpět k nám na kopec a naposledy tu usnínáme (tentokrát dokonce bez kočičího démona).
